Protest proběhl v pátek odpoledne, ve volném čase středoškoláků v Praze na Malostranském náměstí, kde vystoupili jak středoškoláci, tak učitelé, odborníci a umělci, aby přednesli nejdůležitější argumenty proti zavedení povinné maturity z matematiky. Součástí protestu byl také průvod středoškoláků k budově Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), kde byla tajemníkovi MŠMT předána petice s více než třemi tisíci podpisů.

Zmíněná petice středoškoláků pro zastavení zavedení povinné maturity z matematiky byla vytvořena se spuštěním kampaně 2. září a k dnešnímu datu čítá již více než 3500 podpisů. V hlavních bodech zmiňuje nedostatečnou kvalitu výuky matematiky, nynější již tak velkou neúspěšnost u dobrovolné zkoušky, ubírání časové dotace na odborné předměty na odborných školách kvůli navýšení počtu hodin matematiky, větší tlak, který zkouška vytvoří na středoškoláky, kteří i bez povinné maturity mají k tomuto důležitému předmětu odpor, a nepotřebnost složení zkoušky pro studenty, kteří se v budoucnu matematice a přidruženým oborům věnovat nebudou.

„Dnes protestujeme proti povinné maturitě z matematiky, říkáme, že se musí zlepšit kvalita výuky matiky a až pak se můžeme bavit o zavádění podobné povinné zkoušky. A zároveň říkáme, a nad tím se prosím všichni zamyslete, učitelé, děkujeme! Děkujeme, vy kteří se snažíte, že tak náročnou profesi děláte, děkujeme, že nám věnujete svůj čas a energii, i přesto, že byste někdy nemuseli,” prohlašuje Viktor René Schilke, předseda České středoškolské unie, v úvodu protestní akce. 

Na protest byl pozván také ministr školství Robert Plaga, ze zdravotních důvodů nemohl dorazit, středoškolákům ovšem vyjádřil podporu a poslal svůj projev: “Moc mne mrzí, že jsem mezi vás nemohl dnes dorazit. Jsem velmi rád, že mladí lidé dnes dokáží veřejně ukázat své názory. Zavést v současné době povinnou maturitu z matematiky by bylo hazardováním s budoucností mnoha středoškoláků. Nejdřív se musíme matematiku naučit učit, až pak je možné ji testovat formou maturitní zkoušky. Mým cílem je zkvalitnit vyučování tohoto předmětu tak, aby si ho v budoucnu vybralo dobrovolně víc studentů, než tomu bylo doposud.” (zkráceno).

Na začátku června Česká středoškolská unie v tiskové zprávě podpořila návrh novely školského zákona České pirátské strany, který zachová volbu mezi matematikou a cizím jazykem ve společné části maturity. Se začátkem školního roku se připojila k apelu ministra školství Roberta Plagy na odsunutí povinné maturitní zkoušky z matematiky do doby, než bude české školství díky systémové proměně výuky na tuto zkoušku připraveno a podpořila vládní návrh ministerstva. Tiskovou konferencí ke spuštění kampaně Hlásíme se o slovo! a svíčkovým happeningem před MŠMT 2. 9., první školní den, středoškoláci poprvé upozornili na protest, který se v pátek před budovou ministerstva uskutečnil.

Během pátečního protestu vystoupilo několik středoškoláků z různých středních škol, mezi jinými například Adam Pazderka z Gymnázia Jana Nerudy: „Popularita maturity z matematiky klesá. Od roku 2013, na úkor cizích jazyků, obrovsky klesl výběr maturity z matematiky, u gymnázií o 25,9 % a u středních odborných učilišť až o 75,35 %. Neúspěšnost zůstává na dvaceti procentech a laťka se snižuje. Všichni říkají, že je to chyba studentů, ale já si nemyslím, že je to chyba studentů. Statistiky to jasně říkají.” Za studenty vystoupila také Georgia Hejduk ze Střední odborné školy logistických služeb a Zdeněk Požár ze školy COPTH – Centra odborné přípravy technickohospodářské.

„Úkolem školství není vyrábět pracovníky na míru podnikatelům, ale vychovávat přemýšlivé osobnosti s rozhledem. Ty si pak samy vyberou, kam chtějí v životě směřovat a kde mohou být platné,” říká Taťána Fischerová, která se jakožto poslankyně v letech 2002-2006 angažovala v tématu povinné státní maturity z matematiky.

K protestu se ovšem připojily i někteří učitelé či rodičovské iniciativy. Vystoupila zde Hana Chalušová z Fóra rodičů: „Studenti mají potenciál být úspěšní, úspěšní ve svém zaměstnání, ve své pozici. A můžou z té pozici zlepšit svět. A byla by škoda, kdyby se na tuto pozici nemohli dostat kvůli tomu, že neudělají povinnou maturitu z matematiky.” Dále vystoupil učitel matematiky Pavel Beránek a následovala ho studentka pedagogické fakulty Veronika Müllerová. Názor učitelů uzavíral středoškolský pedagog a ředitel smíchovské průmyslovky Radko Sáblík, který je zároveň členem expertní skupiny pro Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030.

V závěru celé akce Viktor Schilke shrnul další směřování kampaně Hlásíme se o slovo!. Česká středoškolská unie nyní podle jeho slov požádá o schůzku předsedu vlády a předá mu své argumenty, které potvrzují i postoj Ministerstva školství k povinné maturitě z matematiky. Následně chtějí středoškoláci o argumentech diskutovat s poslanci a senátory.

Dále Schilke apeloval na všechny přítomné středoškoláky, aby byli aktivní a přímo vyvolávali v hodinách diskuzi. Aby se ptali po smyslu probíraných témat a aby poskytovali svým vyučujícím zpětnou vazbu, která může výuku předmětu pozvednout. 

„Mám takový recept, jak posunout to české školství. Když se nás učitelé na konci každé hodiny zeptají, jak se nám výuka líbila a co jsme si z ní odnesli, budeme mít mnohem větší pocit zapojení, pocit, že jsme té výuky součástí. Učitelé ten první krok, že se nás zeptají, často neudělají, proto se my, středoškoláci, zajímejme. Projevme zájem o naše učitele, ptejme se jich, jak se jim daří, jak je profese baví a jak jim můžeme být nápomocní,” zakončil protestní akci předseda ČSU.

FOTOGRAFIE Z PROTESTU, volně publikovatelné: drive.google.com/drive/folders/1wSLeD2N37inl8v-0eMmixmvfzuOGGzLc?usp=sharing

Kontakt pro média:

Viktor René Schilke | předseda | +420 735 099 350 | vschilke@stredoskolskaunie.cz

Primárním argumentem středoškoláků je, že zavedení povinné maturity z matematiky nepovede ke zlepšení výuky, a tedy i výsledků žáků v daném předmětu, a přinese pouze nevratné škody.
“Myslet si, že když budeme žáky více bičovat, naučí se matematiku lépe, je postavené vzhůru nohama. Jediné, k čemu povinná maturita z matematiky povede, je zamezení možnosti dále se vzdělávat těm, kteří neměli štěstí na motivovaného učitele, který by dokázal žáky dovést ke skutečnému porozumění matematice,” říká předseda středoškolské unie Viktor René Schilke.

Větší demokratizace škol skrze lepší ukotvení žákovských samospráv ve školském zákoně je dále téma, kterému se středoškolská unie věnuje dlouhodobě již od svého založení. Změna v této oblasti může podle Schilkeho naopak pomoci k větší participaci na chodu školy, díky čemuž mohou středoškoláci zažít větší pocit sounáležitosti se školním prostředím. To podle něj podmiňuje motivaci žáků k výuce a kvalitní vztahy s učiteli, tolik důležité faktory pro rostoucí výsledky ve vzdělávání.

“Chceme, aby nás škola bavila, chceme do ní chodit rádi a především se v ní chceme učit. Hlásíme se proto o slovo, chceme vést dialog s politiky o tom, co může atmosféru na středních školách a podmínky pro kvalitní výuku ještě zhoršit a čím ji naopak můžeme zlepšit. Naše argumenty jsou navíc podložené daty stejně jako konzultacemi s odborníky. Je tedy nejvyšší čas, abychom byli vyslyšeni” doplňuje Viktor René Schilke.

Na začátku června středoškolská unie v tiskové zprávě podpořila návrh novely školského zákona České pirátské strany, který zachová volbu mezi matematikou a cizím jazykem ve společné části maturity, a apelovala na ministerstvo školství, vládu a další poslanecké kluby, aby podpořily zastavení zavedení povinné maturity z matematiky a zacílily svou snahu na zkvalitnění a zatraktivnění výuky matematiky.

Středoškoláci proto vítají nedávný názorový posun ministra školství, aby byla povinná maturita z matematiky posunuta do doby, než dojde k systémové proměně výuky matematiky. Dokud nebude navrhovaná novela podpořena vládou a zákonodárci schválena, budou středoškoláci nadále proaktivně vyvíjet veřejný tlak na zastavení zavedení povinné maturity z matematiky, která má být spuštěna během dvou let. Prvním krokem v novém školním roce byl svíčkový happening před budovou ministerstva školství, při kterém středoškoláci přečetli nahlas text petice pro zastavení povinné maturity z matematiky a následně se svíčkami v ruce drželi minutu ticha za všechny studenty, kteří kvůli špatné kvalitě výuky v minulých letech z matematiky neodmaturovali. Na pátek 4. října středoškoláci chystají svolat protestní akci, která začne na pražské Kampě. Následně dav dojde až k ministerstvu školství, kde bude protestovat proti chystané zkoušce z matematiky.

Žákovské samosprávy, jejichž podpoře se Unie věnuje již 6 let, rozvíjí ve studentech občanskou odpovědnost či sociální gramotnost (komunikace, řešení sporů). Ačkoliv se jedná o dovednosti, které jsou v životě nutností, v klasické školní výuce se na ně podle středoškoláků často zapomíná a samosprávy navzdory doporučením zprávy ČŠI z roku 2017 stále nejsou systematicky podporovanou součástí vzdělávacího procesu. I proto existují pouze na 52,7 % středních škol.

“Zákonná úprava v Česku je v porovnání s jinými zeměmi Evropy velmi minimalistická. V současné době proto pracujeme na návrhu nového znění souvisejícího paragrafu ve školském zákoně, na jehož koncept získáváme zpětnou vazbu u jednotlivých poslanců ze školského výboru. Během podzimu představíme veřejnosti finální verzi. Rádi bychom například pro žáky a studenty vytvořili ve škole prostor, aby se mohli pravidelně scházet a aby byli propojeni se zbytkem školského personálu skrze koordinátora z pedagogického sboru” shrnuje Mikuláš Misterka, 2. místopředseda České středoškolské unie, a dodává, že posunout současný stav, který není ideální, můžeme jen systémovou a zákonnou podporou.

Kontakt pro média:

Viktor René Schilke | předseda | +420 735 099 350 | vschilke@stredoskolskaunie.cz

Jaká byla tvoje motivace studovat pedagogiku a proč ve VB?

Nikdy by mě nenapadlo, že bych studoval pedagogiku, a fakticky studuji jen její teoretickou část. Můj obor Education Studies vznikl jako odpověď na sofistikovanou debatu nad školstvím, která se v Británii vede minimálně od 80. let. Kolem státního vzdělávání tu vznikl dost obsáhlý žargon, který exponenciálně roste. Stejně jako jinde na světě, ale zde podstatně víc než například v Česku působí mechanismy globalizace, jejichž vlivem tu je urputná snaha stát na vrcholu globální konkurence. Výsledky žáků ve školách a jejich postavení v rámci mezinárodního srovnání PISA se dávají do přímé spojitosti s ekonomickým rozvojem země, a tak se tu klade velký tlak na neustálé zvyšování standardů. Ten se skutečně projevuje zvrhlostmi jako všemožnými benchmarky a měřeními úspěchů žáků v takzvaně tvrdých předmětech, takže se v tom někdy nevyznají ani sami učitelé (na úrovni škol Ebacc, Attainment 8 a Progress 8, srovnávání výsledků škol v počtech výborných známek GCSE atd.).

V rámci Education Studies se zabýváme nejen politickým a sociologickým rozměrem, ale taky smyslem vzdělávání počínaje u psychologie, filozofie přes jazykovědu, až po méně obvykle obory jako poskytování vzdělání v krizových kontextech, tedy humanitární katastrofy nebo války. Díky široké nabídce jsem si letos přibral i neurovědu ve vzdělávání, která dává vhled do toho, jak se lidé učí, i z moderního biologického pohledu. V Česku jsem takový obor nenašel, proto jsem se rozhodl jít na UCL IOE. 

V ČR se často setkáváme jako studenti s neochotou ze strany učitelů, je tomu stejně ve VB? 

Neumím si představit školu v Anglii, která by nebyla zaměřená na rozvoj potenciálu každého dítěte, pomáhání v učení a motivaci. To tu člověka prostě obklopuje. Když jsem byl poprvé na základní škole v Tottenhamu, mimo jiné v relativně chudé části města, kde mám krátkou stáž, prostředí uvnitř k dětem mluvilo jasně. Chceme, abyste se dobře učili, zajímá nás, jestli vám něco stojí v cestě, a nabízíme pomocnou ruku, jak to případně překonat. Na učitelství se tu nezbytně váže poslání měnit životy a pomáhat rozvíjet potenciál dětí. Třeba aktuální kampaň ministerstva školství „Get into teaching“ je takových myšlenek plná a tímto způsobem učitelství prezentuje. Samozřejmě to souvisí i s financemi, které do vzdělávání Británie dává. Byť aktuálně tu panuje debata o nedostatku peněz, do školství tu putuje podle dat OECD 3,8 % HDP (ČR dává 2,4 %). To znamená, že učitelé jsou řádně odměňováni a dostávají materiální a personální podporu, jakou potřebují.

Ve svém apelu pro DVTV před dvěma lety, jsi říkal, že se v ČR pouze memorujeme a neučíme se koncepty. Jak k tomuto přistupujete na UCL? 

Možná by stálo za to nejdříve přiblížit kontext a význam toho, co jsem tehdy v apelu říkal. Při kritice transmisivní výuky jsem odkazoval na sociokulturní teorii vývojového psychologa Lva Vygotského, který zjednodušeně tvrdil, že učení je zejména společenský proces. Tedy, že děti si konstruují vědomosti prostřednictvím interakce s ostatními, a tak probíhá vytváření významu věcí. Ostatně, drtivá většina našeho učení mimo školu probíhá přirozeně na bázi dialogu, který ústí do vytvoření diskurzu, jenž sdílíme v rámci skupiny. Jinými slovy, skrze ustavičné vyjasňování pojmů neboli meaning making docházíme ke sjednocení významů čili učení.

Přeneseno do škol, téměř každý zažil výuku, která po něm chtěla naučení se informací nazpaměť, jež posléze přepsal do testu. Pokud by ale místo otázek na deklarativní znalosti přišla diskuse, ukázalo by se, že každý ty učitelem předané informace chápe jinak, tedy zkonstruoval si je na základě vlastních dosavadních poznatků a kontextu. Proto jsem považoval za důležité připomenout, že ideální výuka je orientovaná na žáka, dialogická a podnětná.

Na UCL si tohle uvědomují, ale zároveň jsou pod tlakem doby, která po univerzitách chce vzdělávat co nejvyšší počet studentů, mají-li ekonomicky růst a konkurovat desítkám dalších v Británii. Prakticky to znamená, že máme zpravidla vždy nad jedním tématem přednášku, během níž se přednášející zajímá i o vstupy studentů, a pak seminář, na kterém se diskutuje. Tomu vždy předchází povinná četba, která je na UCL IOE skvěle vybraná a baví mě.

Často slyšíme, že někteří studenti jsou prostě “blblý” a maturitu nikdy neudělají. V tomto kontextu se i vyskytuje gaussova křivka a rozložení inteligence populace. Jak se k tomuto staví v zahraničí? 

Já to vnímám jako nedostatečnou pedagogiku, protože zastavit se v nějaký moment, co to dítěti nejde do hlavy a říct, že tohle je konečná, to je prostě nedobře odvedená práce. Samozřejmě diskuse nature vs. nurture je komplikovaná a významně se od kontroverzní knihy Herrnsteina a Murraye The Bell Curve posunula (např. v novém oboru educational neuroscience). K ní bych jen dodal, že po vydání v 90. letech snesla dost kritiky za na první pohled tvrdá vyjádření, jako například že inteligenci lze zjednodušit do pouhého čísla, že je primárně geneticky daná nebo že je neměnná. Sami autoři k tomu – pro někoho možná překvapivě – dodávali, že s takovými tvrzeními nesouhlasí. Přesto mám dojem, že v Česku jsou lidé, kteří „gaussovou křivkou“ často argumentují, věrní svému vlastními, mírně eugenickému výkladu.

Debata o podstatě inteligence je nejednoznačná a každý ji hodnotí jinak. V Británii je tlak na všeobecné vzdělávání a posilování gramotností, které měří mezinárodní šetření, což v praxi znamená hodně moderní pedagogiky. Pro ty účely tu vznikl i Education Endowment Foundation placený státem, který učitele zásobuje nejlepšími metodami, jak s dětmi pracovat a vést výuku. Jejich balík se jmenuje Teaching and Learning Toolkit a každý si ho může dohledat online. Co se snažím říct je, že pokud se dítěti ve škole nedaří, je tu snaha ho maximálně podpořit, nikoliv zavrhnout jako hloupé nebo odstřihnout.

Rozhovor vedl Martin Mikšík, bývalý předseda ČSU! 💙

,,Bylo pro nás důležité, aby všichni měli stejné možnosti, nehledě na to, z jaké rodiny například pochází. Chtěli jsme, aby každý měl stejný start. Museli jsme přemýšlet nad tím, jak to ovlivní naprosto všechny. U nás se k sobě všichni chovají hodně neformálně, to je taky jeden z důvodů, že to funguje, jelikož učitelé jsou lidé, na které se můžeme spolehnout, kterým můžeme věřit. Taky nemáme žádné celonárodní zkoušky, které by byly povinné pro všechny. V podstatě každý učitel má vlastní styl výuky, známkování, všechno.

Když jsme přemýšleli, co zlepšit, dali jsme dohromady jak názory učitelů, tak i studentů, bylo pro nás důležité, aby se na tom podíleli všichni. Aby to nebylo jen téma, o kterém by rozhodovali nějací politici. A poslední věc, na kterou jsme se zaměřili bylo, aby se učilo všeobecně a spíš ve škole studenti získali širší rozhled a užitečné dovednosti, než třeba přesná fakta a čísla. Ale co budeme za těch třicet let vlastně v životě potřebovat, až budeme pracovat? Věděli jsme, že bude nutné rozumět počítačům, a tak vznikly počítačové učebny navíc. Nebo například na střední škole si studenti nemusí zapamatovávat přesné vzorečky, místo toho každý má tenkou knížečku, kterou si může vzít ke zkouškám, kde všechny tyhle fakta jsou a ve škole ho učí spíš porozumět celému principu.”

Po tomto inspirativním úvodu se Terhi přesunula k samotnému fungování a struktuře finského systému školství. V sedmi letech dítě začíná devítiletou povinnou školní docházku, která je stejná pro všechny. Poté má student na výběr mezi střední školou, která představuje vlastně typ našich gymnázií, a odborným studiem, kde jsou studenti připravování například na kuchaře, elektrikáře a další takové pozice a kde učení probíhá více prakticky. Oba typy tohoto stupně vzdělání trvají tři roky. Nehledě na to, jakou možnost si na střední vzdělání člověk vybere, může si po ukončení vybrat mezi univerzitou, zase více akademická, a vysokou školou, která je zaměřená znovu více na praktické obory, ale stále tam může člověk získat titul. Jak řekla Terhi, jakoukoliv cestu si v průběhu studia zvolíte, nikdy to není slepá ulička, ze které byste už nemohli uhnout.

,,Když člověk jde na střední školu, necítí nějakou povinnost tam jít, jelikož to není nutné, a tak se ani k učení nestaví pasivně. Studium na střední škole pak tedy probíhá ve formě kurzů. Školní rok je dělený na nějakých pět až šest částí. V každé si člověk vybírá 5-7 kurzů, které potřebuje nebo ho zajímají, přičemž některé jsou povinné pro všechny. Vybrané kurzy pak studuje 6 týdnů a poté následuje týden zkoušek. A takhle se to opakuje několikrát do roka, záleží na škole. Studium na střední je hodně flexibilní pro studenty, a i když trvá jen 3 roky, člověk tam může zůstat o něco déle. A na konci střední je jediná státní společná zkouška, ekvivalent české maturity.”

Ve Finsku nemají školné a i na středních školách jsou obědy zdarma, jediné, co si studenti musí sami platit jsou počítače a učebnice. V celé zemi je pak 362 středních škol, na kterých studuje něco málo pod 100 000 studentů, z nichž přibližně polovina chodí na všeobecné studium a polovina na to praktické. Po prezentaci pak přišla řada na debatu, kterou vedla členka předsednictva Natálie Macošková.

Natálie: Je nějaký skrytý důvod toho, že děti začínají školu právě v sedmi letech?

Terhi: Chtěli jsme totiž dát našim dětem co nejvíce času na hraní si a trávení času s jinými dětmi jejich věku, než budou v podstatě “nuceni” k tomu, aby něco dělali. Prvních pár let školy je výuka jen čtyři hodiny denně a pořád je to dost plné hraní a takových aktivit. Opravdu se snažíme dát dětem co nejvíce svobody, než přijde to opravdové učení. A stejně je to i na střední, je to dobrovolné a studenti mají svobodu, pokud něco potřebují dělat jiného, mohou to dělat v hodině, jen nesmí rušit ostatní.

Natálie: Také jsi zmínila ty zkoušky, jak to probíhá?

Terhi: To je zrovna místo, kde se řídíme tím, že učitelé to vědí nejlíp, co bychom měli umět. Na mé škole to fungovalo právě těmi zkouškami po 6 týdnech kurzů, ze kterých pak žák dostane výslednou známku, ale nyní se spíš přikláníme k tomu, že se hodnotí i práce na projektech, domácí úkoly a takovéhle menší věci a zkoušky jsou pak jen částí výsledku. Zkoušky samotné jsou pak koncipovány jako eseje, kde má student možnost napsat, co ví a co si myslí, místo toho, aby vybíral z možností. Při hodnocení se pak dbá hlavně na to, co student ví a jde více o takovou zpětnou vazbu k budoucím zkouškám. Učitelé v podstatě můžou studentovi odpustit nějakou známku na základě toho, že ví, že student tu látku zvládá a chápe, jen se mu test zrovna nepovedl. A také místo známek jako čísel učitelé poskytují studentům krátké komentáře k tomu, co se jim povedlo nebo co naopak ne. Známkování jako takové vzbuzuje v dětech soutěživost a závist a tak dítě u nás dostane svoji první známku až na konci osmého roku studia, rok předtím, než si vybírá střední stupeň.

Natálie: Když tedy studenti dostávají zpětnou vazbu od učitelů, funguje to i naopak? Mohou studenti hodnotit učitele?

Terhi: V podstatě ano, často to bývá součástí těch zkoušek nebo to učitel vybírá na poslední hodině. Stejně tak i škola sbírá zpětnou vazbu od studentů ohledně kurzů, jestli jim sedělo rozvržení a co jim tam chybělo nebo by to naopak vyřadili. Opravdu se snažíme, aby na tom pracovali studenti spolu s učiteli i školou.

Natálie: Když tedy nemáte zkoušky v průběhu, co motivuje studenty k tomu, aby se ve škole snažili a tvrdě pracovali?

Terhi: Vlastně se musím přiznat, že to je trochu problém, některé školy mají testy v průběhu studia, ale řekla bych, že motivací je například to přijetí na univerzity. Řekla bych, že studenti ve Finsku si celkově více váží vzdělání. Ale jsou i případy, kdy se žáci neučí, jelikož je právě nečeká v blízké době nějaký test. To je ještě problém, který musíme vyřešit a nějak to promyslet. Hodiny ale probíhají většinou nějak zábavně, že je vidět, že to ty učitele také baví a to pak motivuje i žáky.

Natálie: Jaké by bylo podle tebe řešení?

Terhi: To je vážně dobrá otázka. Jsou dva druhy motivace a to ta, která vychází z nějaké nutnosti nebo stresu z nadcházejícího testu například a pak ta, která vychází z nás, kdy nás daná látka zajímá. Myslím si, že musíme najít způsob, jak ve studentech probudit právě to nadšení pro vzdělání, ať už tím, jak budou koncipované hodiny nebo motivací ze strany kantorů. To je jedna z věcí, kterou ještě je nutné doladit, spolu s učebnicemi, jelikož když budou knihy zpracovány zajímavě, tak to bude také určitá motivace pro studenty.

Natálie: A jak je to se třídami? Na každou hodinu jsou s tebou v učebně ti stejní studenti nebo se to nějak mění?

Terhi: Na základní škole to tak funguje, že je stále jedna a ta samá skupina. Na střední je to pak různé, záleží také na škole, na kterou chodíš. Studenti si totiž rozvrhy v podstatě připravují sami, jelikož si vybírají ty kurzy, které je zajímají nebo které budou potřebovat. Na některých školách je to naprosto bez struktury na těch studentech a na jiných třeba škola doporučí první rok nebo dva, na jaké předměty by člověk měl chodit, aby byl s těmi stejnými lidmi.

Natálie: Kolik lidí je třeba na tvé škole?

Terhi: Moje škola je jedna z největších ve Finsku, je tam asi 1 200 lidí, ale na většině se to pohybuje mezi 400 a 600 studenty. Finsko je sice velká země, ale není tam zas tolik lidí. Jsou školy, kde je jen třeba 50 studentů.

Následovala otázka z davu na jazyky. Ve Finsku je druhým jazykem švédština, takže ti, co nemluví švédsky, se ji musí učit povinně a stejně je to i s finštinou. Dalším povinným jazykem je angličtina, kterou se děti učí většinou od třetí třídy, někde i od první. Pak si člověk může vybrat i třetí jazyk, ale nebývá to moc časté. Třetí jazyk je možný začít ve většině škol až na střední, ale někde si ho děti vybírají už ve čtvrté nebo osmé třídě.

Ve Finsku je také zákonně dané, že každá škola mám mít studentskou samosprávu a že jí má poskytnout materiály nutné k fungování. Také se nesmí něco změnit, rozhodnout, bez toho, aby o tom hlasovali studenti. Pak je tam také několik středoškolských unií, které mezi sebou spolupracují. Každá má ale jiné cíle a projekty. Terhi je v jedné z nich, ta se zabývá v podstatě podobnými věcmi jako ta naše, vzdělávací politikou a výměnou zkušeností mezí školními samosprávami, existuje ovšem několikanásobně delší dobu. Mezi jejich projekty patřilo v blízké minulosti třeba zrušení povinné maturity ze švédštiny, matematiky a angličtiny, tyto předměty jsou teď tak v jedné skupině, stejně jako přírodní vědy a humanitní předměty a student má povinnost skládat maturitu z finštiny a pak z dalších dvou předmětů z této skupiny.

Nyní se zaměřují hlavně na to, aby studium bylo zadarmo, jelikož učebnice a další studijní pomůcky jsou stále tak drahé, že si je nemůžou dovolit všichni. Ale nezaměřují se jen na legislativu, která upřímně mnoho studentů nezajímá, jak říká Terhi. Pořádají také akce jak už vzdělávací, tak pro srandu, a také nabízí i různé studentské slevy díky spolupráci s firmami.

Ohledně přechodu ze střední na vysokou, tak prý jen třetina studentů se na univerzitu ve Finsku dostane, jelikož jich tam zas tolik není. Navíc je ve Finsku povinná vojenská služba pro kluky, kterou si většinou plní rok po střední předtím, než jdou na univerzitu.

Livestream přepsala Barbora Wallenfelsová z týmu ČSU! 💙

Mikuláš: Jsme moc rádi, že sis na nás ve svém nabytém programu udělal chvilku, a tak ti rovnou přenechám prostor, aby ses představil.

Rob: Zdravím všechny. Jsem Rob, pocházím z Irska, jsem studentem strojařiny a jsem tedy členem předsednictva OBESSU. Vlastně jsem v ČR kvůli jiné akci, ale ČSU je velice hodná, že mě pozvala, je skvělé navštívit naše členy, když už jsem tady.

OBESSU je v podstatě docela obyčejná organizace, existujeme od roku 1975 a hlavní kancelář máme v Bruselu, kde pracují naši zaměstnanci, kteří se starají hlavně o administrativu. Já jsem jeden ze 4 členů předsednictva, přičemž jsme všichni dobrovolníci a každý z jiného koutu Evropy. Studujeme, pracujeme a snažíme se reprezentovat studenty jako jste vy, takže jak jsi řekl, máme kalendáře docela plné. Zvláště teď týden před volbami do Evropského parlamentu!

Mikuláš: A jestli bys mohl říct i něco konkrétněji o tom co děláš právě ty, o čem víš nejvíce. Jakými tématy se v OBESSU zabýváš?

Rob: No, jak jsem řekl jsme v předsednictvu čtyři a každý máme jiné zaměření. Dohromady se ale všichni staráme o to, kam bude organizace směřovat a o co se starat. Nedílnou součástí jsou také lidé, kteří jsou přímo zaměstnaní OBESSU, jak jsem zmiňoval před chvílí.

Já se tedy starám o určité okruhy a některé sdílím s jinými členy předsednictva. Přímo já se zaměřuji na Odborné vzdělávání a přípravu (OVP, v originále VET = Vocational education and training). To je také důvod, proč jsem nyní v ČR. Dále mám mimo jiné na starosti Vzdělávání migrantů a uprchlíků a vedu projekt Členského vývoje, na kterém pracuji poslední dobou nejvíce, nebo také Vzdělávání menšin. Všechno jsou to témata, která mě opravdu zajímají, a to je hlavní.

No a když se vrátím k tomu OVP, kvůli čemuž jsem tady, tak jsme dnes byli na návštěvě ve ŠKODĚ. Učňáky mají sice už často svoje samosprávy, ale ještě nejsou plně zapojení do toho systému, a to se přesně snažíme změnit.

Mikuláš: Jak jsi už říkal, tak OBESSU je tu už nějakých 44 let, tak jestli bys mohl tak nějak stručně shrnout, co všechno se za tu dobu událo, co jste dokázali?

Rob: Je vtipné, že to umiňuješ, jelikož jsme se právě nedávno, při přípravě na blížící se výročí, hlouběji začali zajímat o historii OBESSU. Ve světě se toho děje stále víc a víc, a i my se postupně rozrůstáme, nejen počtem členských unií, ale i vlivem. Asi kolem roku 2000 si nás začali všímat i další evropské organizace, mimo jiné i EU, která říká, že vzdělávání je mezinárodním problémem a stále se toho může hodně zlepšit, například rozšíření programu Erasmus.

I samotné fungování OBESSU se trochu liší od původního. Nyní je to více politické než dřív. Já to rád beru tak, že by to mělo být padesát procent politické a padesát dávání dohromady jednotlivých unií, sdílení zkušeností a tak.

Mikuláš: Když už jsi to nakousl, na co se OBESSU zaměřuje nejvíce v tuto chvíli?

Rob: Jak se blíží volby do EP, tak jsme pořádali hlavně kampaň k přitáhnutí mladých lidí k volbám. Hlavně nyní je potřeba co nejvíce aktivních lidí, jelikož řešíme masivní problémy s klima a spousta středoškoláků pořádá na toto téma demonstrace a další akce po vzoru Grety Thunberg. Je důležité, aby tyto pokusy byly co nejvýraznější, nejmasivnější, aby se o to začalo zajímat více politiků a my hned, jak budeme vědět výsledky voleb, se dáme do komunikace s politiky, kteří nám už přislíbili spolupráci na tématech jako je vzdělávání, migrace, a jak už jsem řekl, také klima. To je samozřejmě jen část toho, na co bychom se chtěli zaměřit, ale samozřejmě nejde zvládnout všechno hned a toto jsou ty nejhlavnější témata. Také jsme se zaměřovali i na možnost, kterou EU podporuje, a to je možnost jít volit už od 16 let.

Já osobně se nyní soustředím na členství, jelikož ve spoustě zemí ještě nikoho nemáme a čím více unií bude, tím silnější vliv budou OBESSU i jednotlivé unie mít. Pak taky na OVP, protože tito studenti ještě nejsou dostatečně zastoupení, a i na toto vzdělávání je důležité se zaměřit a vylepšit ho.

Mimo jiné taky pracujeme na velkém projektu Vzdělávání pro migranty a uprchlíky a snažíme se zaměřovat na zazší státy Evropy, hledat tam členy a pomáhat, jak jen to jde. No a v listopadu hodláme začít novou kampaň, která se bude také točit kolem hodně důležitého tématu, a to genderového vzdělání. V mnoha zemích je toto téma akutní a učitelé to neřeší, stydí se za to, že to tak je a neučí, jak by měli. No a pak v zimě bude velké setkání všech členských unií.

Mikuláš: Děkuju, další velké téma, které si myslím lidi hodně zajímá, je, jakou roli vlastně hrají unie jako například ta naše v systému OBESSU a jak velký vliv na řešení máme?

Rob: Celé OBESSU v podstatě stojí na členských uniích jako je ta vaše. Všechny dokumenty, projekty a nápady pochází právě z iniciativy evropských středoškoláků. Jestli si kdokoliv myslíte, že by se mělo OBESSU zaměřit na nějaké téma, tak ho sdělte vašemu „mezinárodnímu“ delegátovi (international officer) a my se pokusíme s tím něco udělat. Mimoto pak OBESSU pořádá různé celoevropské kampaně jako teď ta před volbami. No a vy, kdo jste v ČSU, tak přijeďte na nějakou naši akci, kde se řeší různá témata, a tak no…!

Mikuláš: Jak už se Rob zmínil, já jsem byl unií zvolený jako delegát pro komunikaci s OBESSU, abyste všichni věděli, o čem se mluví. No a další věc, co by asi hodně lidí zajímalo je, jaké jsou výhody členství?

Rob: My v OBESSU zastupujeme miliony a miliony studentů a zařizujeme, aby i jejich hlas byl slyšet na nadnárodní úrovni. Je skvělé sledovat, co například dokáží unie uspořádat bez jakýchkoliv financí, nebo jsou pak unie, které mají peněz dost na to, že mohou v podstatě dělat, co chtějí. No a OBESSU slouží, jak už jsem zmiňoval, hlavně k tomu sdílení zkušeností, nápadů, zážitků a pomoci.

Mikuláš: Slyšel jsem nedávno o projektu „Silnější středoškolské unie“, tak jestli bys mohl říct něco málo o tom.

Rob: Mnoho unií nemá potřebné prostředky k realizaci, které některé jiné získávají od ministerstev školství a jiných organizací. No a tenhle náš projekt se zaměřuje hlavně na ty, které podporu od své země nemají. Pořádáme různé akce, kam zveme lidi, kteří se se studenty mohou podělit o zkušenosti a poradit jim, co a jak. Mimo to pak i vypisujeme menší granty.

Mikuláš: Už mám pouze poslední otázku, jak se může zapojit někdo, kdo není přímo členem ČSU, ať už předsednictva nebo týmu?

Rob: Já jsem například byl v naší školní samosprávě a můžu vám říct, že moc je ve vašich rukou. Změna může vzejít právě od toho, koho ovlivňuje problém nejvíce. Důležité je se zapojit, a když se hodně lidí spojí, že jim něco vadí, tak dokáží ovlivnit to, co se děje kolem nich. Takže vám radím zapojit se, určitě toho nebudete litovat a poznáte spoustu skvělých lidí, kteří sdílejí stejné hodnoty. Máte možnost změnit systém nejen pro sebe, ale hlavně pro budoucí generace.

Mikuláš: Díky, pokud máš ještě něco na srdci, teď máš prostor.

Rob: myslím, že jsem zmínil v podstatě všechno. Jsem rád, že jsem tady mohl být, i přesto, že to bylo na poslední chvíli. Všem členům ČSU bych chtěl říct, že jste velkou součástí OBESSU, jelikož zastupujete celou zemi a těším se, až vás uvidím na nějaké naší akci. Byl jsem u toho, když se ČSU stala členem a je skvělé vás sledovat růst.

Mikuláš: My jsme taky moc rádi, že se tenhle livestream mohl uskutečnit, děkujeme!

Livestream přepsala Barbora Wallenfelsová z týmu ČSU! 💙

První nám byli představeni panelisté, a to už výše zmíněný pan Růžička, dále ředitelka ZŠ v Mnichovicích Marcela Erbeková, David Greger z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání a pan Tomáš Habart za Člověka v tísni, který si na úvod připravil stručný výpis z různých prováděných výzkumů na to, co vlastně vede děti na gymnázia, jak se jim tam líbí a jak se k nim staví rodiče. Po tomto úvodu už začala samotná debata.

Co vlastně děti na víceletá gymnázia vede? Ve většině to způsobují právě rodiče, kteří jsou přesvědčení, že díky osmiletému všeobecnému vzdělání bude mít dítě větší šanci uspět u zkoušek na vysokou školu. Hodně se to však odvozuje i od toho, z jakého prostředí rodiče pochází, vzdělanější rodiče totiž výrazně silněji vedou své děti k vyššímu vzdělání, což je pochopitelné. Dalším důvodem prý bývá i nespokojení dítěte na ZŠ ať už z důvodů kolektivního, či že mu nestačí nabízené vzdělání. Protikladné tvrzení nabídla paní Erbeková, když se zmínila o tom, že děti, které jsou v kontaktu se spolužáky z různých sociálních vrstev jsou pak lépe připraveni na život, kdy se budou potkávat i s lidmi, kteří nepochází ze stejného sociálního prostředí a nemají podobný sociální status, což je na gymnáziích značně omezeno.

Při této příležitosti se dostala řeč i na to, jaké děti vlastně na gymnázia chodit mají. Když se v devadesátých letech zaváděla, bylo řečeno, že tam patří 5% nejnadanějších dětí. V tuto chvíli chodí na gymnázium něco okolo 12% všech dětí. Ať je vzrůst způsoben větším počtem dětí nebo jinými standardy na školách či ještě jinými faktory, to už je na úvaze každého z nás. Dalším faktem je, že na gymnázia se ve většině dostávají děti z lepších sociálně-ekonomicky zajištěných rodin.

V tuto chvíli vyvstala otázka, co vlastně definuje ty nejtalentovanější a zda je správné rozdělovat děti už v tak raném věku. Padl názor, že pokud ze základní školy odejdou tzv. tahouni, ostatní děti to demotivuje, což prý způsobí zhoršení prospěchu. Osobně tento názor nesdílím, jelikož z vlastní zkušenosti vím, že žádní doslovní tahouni na ZŠ nejsou, děti se většinou cítí špatně, když jim něco nejde a jiným jo, což zhorší jejich výsledky. Další téma, které s tímto výběrem úzce souvisí, je, že na mnoha školách je osmileté studium vnímáno jako to top, a že na čtyřletá gymnázia chodí takový zbytek, který to dostal jako cenu útěchy. Výzkumy ale zjistili, že děti na osmiletém i na druhém stupni základky prodělají stejné zlepšení.

Což tedy vede k dotazu, jestli tedy gymnázia k něčemu opravdu jsou. Když se v devadesátých letech zaváděla, měli jsme za vzor Německo a Rakousko, jelikož nám byli nejblíže, ale když se podíváme na studijní výsledky v zahraničí, jasně vidíme, že jsou na tom lépe než ČR. Na rozdíl od nás totiž ve většině zahraničních zemí gymnázia, jak my je známe, převážně nemají. Děti chodí do školy třeba 12 let ve stále stejné skupině. Je tedy možné, že výměna sociálního prostředí v 11 letech způsobuje dětem nějaké vnitřní znepokojení, které má za výsledek zhoršení vnímání a tím i výsledků? Další výrazný rozdíl je také v tom, kolik procent dětí chodí na všeobecné školy (gymnázia či lycea). U nás je to něco okolo 25%, zatímco v zahraničí jednoduše dosahují poloviny všech studentů.

Neměla by se tedy tato raná selektivita naprosto zrušit? Pokud by to bylo tak jednoduché, možná už by osmiletá gymnázia nebyla. Když už si je ale ponecháme, jak zařídit, aby měly na gymnázium šanci všechny děti, bez ohledu na jejich finanční situaci či jakou podporu doma mají? Jedním nabízeným východiskem je větší podpora základních škol v místech, kde jsou nejhorší nebo zlepšení kvality ZŠ. Panelisté se v tuto chvíli shodli na tom, že když rodina dítěti nutnou podporu nedopřává, měl by to zajistit stát.

Rozsáhlé téma se také otevřelo o jednotných přijímacích zkouškách. V tuto chvíli pan Růžička prohlásil, cituji: „…testování je cesta do pekel…“ Na učitele je vyvíjen tlak rodiči, kteří chtějí, aby jejich dítě bylo na zkoušky připravováno, to způsobuje, že děti se doslova nazpaměť biflují, co bude ve zkouškách, a žádné pořádné znalosti nezískávají. A to nás přivádí k nekonečně rozebíranému tématu týkajícího se učitelů. Školy hledají pedagogy podle aprobace, ale už se nehledí na to, zda znalosti v daném oboru mají. Paní Erbeková přímo řekla, cituji: „Člověk se správným papírem není nutně dobrý učitel.“ Je tedy lepší, aby školy najímaly zákonně správné pedagogy nebo spíš lidi, kteří sice nemají zkušenosti s výukou, ale rozumí danému tématu a dokáží ho studentům přiblížit i zkušenostmi z praxe?

Mimo jiné se hovořilo o nutnosti podpůrného personálu. Když bychom znovu porovnávali zahraniční školy s našimi, v zahraničí mají až o 85% více personálu na školách než my. Počítají se do toho terapeuti, poradci i úklidový personál. Nejen, že je tedy na školách nedostatek učitelů, ale očividně je tam celkově příliš málo zaměstnanců, aby bylo poskytnuto dětem to nejlepší, co mohou získat. Navíc je tu také okolnost toho, že ve větších městech jsou častěji “lepší“ učitelé, nebo je jich tam na výběr alespoň více. Řešením by podle panelistů bylo posílání nejlepších pedagogů na ty nejproblematičtější školy.

Na závěr vznesl pan Mirek Hřebecký, moderátor debaty a programový ředitel EDUinu úvahovou otázku: Pokud by přednášející byli ministry školství a mohli by udělat cokoliv, nehledě na ostatní politicky činné orgány, aby situaci zlepšili, co by to bylo. Všichni do jednoho se shodli na tom, že je důležité podpořt kvalitu ZŠ, v krajním případě padl i názor, že by se zlepšením 2. stupňů ZŠ docílilo možnosti naprostého zrušení víceletých gymnázií. Protiargumentem bylo, že aktivní rodiče by si přeci jen vydobyli nějakou alternativní cestu, jelikož by se nikdy pořádně nedocílilo toho, že by byly všechny základní školy naprostým ideálem vzdělávání a rodiče by tak nemohli pomýšlet na něco lepšího.

Další podpora by podle přednášejících měla jít k učitelům a do škol, hlavně těch, které jsou v největších vesničkách, neboli dobrá škola do každé obce. Nejen podpora jednotlivých škol, ale i jejich spolupráce mezi sebou by podle panelistů byla příjemným zlepšením. V neposlední řadě pak padl i, podle mě, velice zajímavý nápad a to, že by se naprosto “zrušilo“ dělení na ročníky, jinak řečeno by studenti byli rozdělováni na předmětech ne podle věku, ale podle schopností. Například dítě v páté třídě, které vyniká v matematice, by hodiny matematiky mělo na úrovni osmáků s dalšími nadanými dětmi nebo i osmáky samotnými. Toto řešení by bylo velice náročné na rozsáhlost škol, jelikož by bylo potřeba hodně místa a s tak rozmanitým spektrem by bylo složité dát dohromady rozumné rozvrhy.

A co je tvůj názor na víceletá gymnázia? Máš nějaké inovativní nápady? Napiš nám je! 🙂

Komentář napsala Barbora Wallenfelsová z týmu ČSU! 💙