Při pohledu na sestavování kánonu sdílím kritické poznámky k samotnému významu seznamu Josefa Soukala z Asociace středoškolských češtinářů a pohledy Karla Lippmanna, ale dovolím si vlastní poznatek. Domnívám se, že absence většího počtu autorů či děl moderní doby je způsobena zaměřením systému středního školství, který ve své neaktualizované podobě stále učí převážně pro minulé století. A zveřejněný kánon je jen špičkou ledovce, který se pokusím částečně popsat.
Za nejdůležitější kompetence v naší době považuji práci s informacemi a schopnost kritického myšlení. Ty jsou ostatně důležité pro navazující vysokoškolské studium, práci a obecně život v informační společnosti.
Současně si myslím, že ačkoliv rámcové vzdělávací programy (RVP) považují zmíněné dovednosti za významné, řada škol a češtinářů k nim tak nepřistupuje. Nezřídka se setkáme s pedagogy, kteří interpretují díla jen jedním způsobem, nenabízí jiný než učebnicový pohled. Více než polovina českých učitelů na středních školách je starší 46 let a své vyučovací metody nemění – z toho se často vyvozuje zdůvodnění popsaného stavu.
Na argument, že zkouška z dějin literatury v didaktickém testu je hlavně boj o zachování kolektivní paměti, a proto se do něj nemají přidávat moderní díla, musím reagovat připomenutím, že daný test je jen polovinou zkoušky – paměť se nikam nevytrácí, zdůrazňuje se v ústní části maturity. V rámci ní si student vybere 20 děl, která pečlivě zanalyzuje. Zmiňovaný přehled tedy, zjednodušeně řečeno, slouží pro stanovení hranic zkoušené literární historie jednoho z dílčích testů. Maturita má především zjistit, zda si žák osvojil studijní znalosti a dovednosti šířeji určené RVP. Dovolím si také připomenout, že zmiňovaný kánon neobsahuje modernějších děl tak málo, jak se prezentuje, přesto poodkrývá hlubší problém.
Rozumím posléze možné obavě CERMATu, který si neví rady, zda a které soudobé tituly zařadit. U starších děl je snazší určit jejich kvalitu a význam, ale na novější knihy a autory se názory mnohem více různí. Předchází tak konfliktní situaci, zda ta která publikace “je dobrá” nebo jestli je autor vyhovující. Myslím, že podobná diskuse by byla pro CERMAT v této chvíli ještě horší, než vzpomínaný Jidáš Iškariotský.
Do kánonu bychom přitom mohli zařadit klidně kontroverznější autory dneška jako je Stephen King, Philip Roth nebo Paulo Coelho. Studenty by to motivovalo k četbě modernějších knih, ale spoustě učitelů by tím CERMAT způsobil nesnáze. Potíže by přibyly dokonce i některým (střední školou) dosud nepřipraveným žákům bez schopnosti knihy kriticky analyzovat.
Jádro totiž nespočívá v kánonu, nýbrž právě v samotném systému, z něhož se seznam vyvozuje. Jen postupný „upgrade“ vzdělávací soustavy, hlavně vyvázání se z náhledu, že střední škola je „nalejvárna“, umožní orientovat se modernějším směrem. Pak můžeme do kánonu z moderní literatury přidat takřka cokoliv.
