Dominik Tichý, devatenáctiletý student Mendelova gymnázia v Opavě, před třemi lety převzal vedení tamního debatního klubu. Díky inovativním nápadům a energii, kterou do koučování vložil, se mu z teprve začínajícího klubu povedlo udělat největší a jeden z nejúspěšnějších klubů v České republice. Respekt vrstevníků se podle něj dá získat tím, že do trénování dáte srdíčko. V kroužcích, které na školách vedou sami studenty, vidí obrovský nevyužitý potenciál.
Jak ses k debatování a posléze vedení klubu dostal?
Když jsem byl v prvním ročníku, založil u nás na škole jeden absolvent debatní klub, který jsem začal navštěvovat. Po roce však vedení klubu kvůli studiu na vysoké škole přestal stíhat. Vše nasvědčovalo tomu, že kroužek zanikne. Se skupinou studentů, kteří klub navštěvovali, jsme však nechtěli, aby tak skvělý projekt skončil. Proto jsme jej jako studenti převzali. Z původních osmi lidí jsme ale nakonec vydrželi jen já a spolužák Zbyněk Piech, a tak nám nezbylo než se vedení klubu ujmout.
Jaká byla reakce školy, když jste ve vedení klubu zůstali sami dva?
Naše škola klade velký důraz na výsledky studentů – angažuje se například v programu Excelence, který porovnává, jak si školy celkově vedou v různých soutěžích. Součástí programu je i Debatní liga, díky čemuž jsme měli od vedení plnou podporu. Jediný problém byl s pedagogickým dozorem na turnajích v době, kdy mi ještě nebylo osmnáct. Když jsme ale absolvovali několik turnajů a nikomu se nic nestalo, začalo nám vedení věřit.
Jaké byly tvé začátky v koučování?
První rok byl takovým vařením s pejskem a kočičkou – trocha rétoriky, trocha pokročilé tvorby argumentů… Hodně jsme experimentovali a je pravda, že počáteční výsledky nebyly nijak závratné. Pak jsme se ale o prázdninách sešli, abychom probrali naše dosavadní zkušenosti. Řekli jsme si, co funguje a co ne, a na základě toho sepsali osnovy, podle kterých doposud úspěšně učíme – například na posledním turnaji Debatní ligy v Jaroměři obsadily opavské týmy první dvě místa.
Jakým způsobem tedy nováčky debatovat učíte?
Naší nejúspěšnější metodou je hodit debatéry do vody a nechat je plavat. Debatní teorie je totiž strašně obsáhlá a nejlépe se dá zapamatovat přímým užitím v praxi. Na úvod tedy debatérům vysvětlíme nejnutnější základy, a pak je rovnou necháme debatovat a chybovat. Poté jim dáme důkladnou zpětnou vazbu, v níž je upozorňujeme na chyby, které udělali. Tu vždy doplňujeme o individuální návod, jak se v argumentaci, případně přednesu zlepšit. Metody se ale mohou dost různit. Když jsme letos s nováčky probírali argumentační chyby, pouštěli jsme si proslovy Tomia Okamury. Nacházeli je poměrně snadno.
Sám si asi nedovedu představit, že bych vedl kroužek, který navštěvují moji vrstevníci. Setkávali jste se na začátku s nějakými obtížemi?
K žádným přímým konfliktům nedošlo. Je ale zřejmé, že vaše autorita, když učíte lidi, kteří jsou například o rok starší než vy, již není tak vysoká. Neděláme si s tím ale velkou hlavu. Když někomu způsob, jakým klub vedeme, nevyhovuje, zkrátka mu řekneme, ať do něj nechodí. Za zlé mu to nemáme. Všichni debatéři k nám chodí dobrovolně a záleží čistě na nich, jak se rozhodnou svůj volný čas trávit.
Dá se tedy schopnost udržet si autoritu naučit?
Jednoznačně. Sám jsem se v tom, v porovnání s prvním rokem koučování, posunul mílovými kroky. Aby byl člověk respektován, musí vést klub s konkrétní vizí a dávat do toho srdíčko. Když pak lidé vidí, že se je snažíte někam posunout a vidí výsledky svého úsilí, začnou si vás vážit.
Klub vedeš již třetím rokem, co ti za tu dobu jeho vedení, kromě autority, dalo?
V první řadě jsem získal manažerské a účetnické dovednosti. Povedlo se nám získat grant 42 tisíc korun od statutárního města Opavy určený na proplácení nákladů za debatní turnaje. Každý tak od nás dostane nazpět 75 procent zaplacené částky. Já to pak musím zpětně propočítávat a vyřizovat s městem. Z hlediska samotné výuky jsem se naučil, jakým způsobem předávat to, co chci ostatní naučit. Je potřeba si určit to nejdůležitější a to srozumitelnou formou vysvětlit, namísto chrlení velkého množství dat.
Jak získáváte nové členy klubu?
Škola nám dovoluje, abychom dělali velké náborové akce. Pro každou novou třídu na škole pořádáme přednášky o tom, proč je debatování prospěšné. Vedle toho také organizujeme ukázkové debaty. Možná díky tomu má náš klub v současné době 26 aktivních členů, což jej dělá vůbec největším klubem v Česku.
To je vskutku hodně. Potýkáte se i s tím, že motivace studentů postupně opadá a do klubu po čase přestávají chodit?
Na první schůzku debatního klubu dorazí vždy velké množství lidí, například letos přišlo 30 nových zájemců. Část z nich pak ale po týdnu či dvou zjistí, že pro ně debatování není to pravé. Počet se tak zpravidla zredukuje zhruba na polovinu. Nám to ale nevadí. Zůstanou totiž ti které debatování opravdu baví a jsou ochotní na sobě pracovat.
Je vedení klubu z hlediska času náročné?
Schůzky míváme jednou týdně a trvají většinou okolo hodiny a půl. Zpočátku jsem trávil hodně času přípravou, to už ale v současné době není, díky získaným zkušenostem, potřeba. Nejvíce času mi teď zabere organizace jízd na turnaje – plánování cesty a účetnictví. Celkově tak nad debatou trávím zhruba pět hodin týdně.
Co tě tedy k tomu, abys klubu tento čas věnoval, motivuje?
Pravděpodobně to, že se klubu daří a má dobré výsledky, ve své podstatě úspěch. Mám pak ohromnou radost, když vidím ovoce své práce – když například máme na škole nějakou přednášku, většina lidí, kteří se ptají a zapojují se do diskuze, jsou zpravidla debatéři.
Je podle tebe možné, aby kroužky na školách vedli sami studenti?
Určitě. V České republice se potýkáme s problémem, že velká část učitelů nechce nebo nemůže kroužky vést. V takovém případě je škoda studentům, kteří by se chtěli v tomto směru profilovat, tuto možnost neposkytnout. Proto je dobré učitele substituovat studenty. Myslím si totiž, že dokáží být stejně schopní, někdy i schopnější než sami učitelé.
Přesto se ale zpravidla nestává, že by kroužky na školách sami studenti vedli. Brání tomu něco?
V současné době jsou největší překážkou vedení škol, která tyto aktivity nepodporují. Často je dokonce bojkotují. Ve studenty vkládají malou důvěru. U nás na škole jsme měli mimořádné štěstí v tom, že je náš ředitel liberální. Nemyslím si, že by mě běžný ředitel pustil na turnaj jako pedagogický dozor. Studentů, kteří by mohli tyto kroužky vést, a učit tak své vrstevníky již během studia, je hodně. Problém je ale v tom, že si mnohdy neuvědomují, že taková příležitost existuje.
Co musí student udělat pro to, aby mohl kroužek vést?
Alfou i omegou je komunikace s vedením školy. Ze začátku je nutné začít s málem – poprosit ředitele o to, jestli by vám třeba nepropůjčil místnost pro vaše aktivity. Když se vám po čase začne dařit, pozvěte ho, ať se přijde přesvědčit o tom, že to s vaší aktivitou myslíte vážně. Ukažte mu plody své práce. Ředitel si může říct, ano, tito studenti jsou šikovní a schopní. Přirozeně pak bude chtít, aby se o tom dozvěděli i lidé mimo školu. To připraví půdu pro domlouvání účasti v soutěžích, popřípadě finanční podpory ze strany školy.
Proč bys vedení klubu doporučil i ostatním?
Předávat svou znalost ostatním je nádherná věc. Přímá zkušenost s učením někoho jiného dělá člověka mnohem uvědomělejším. Z toho důvodu si mimo jiné nesmírně vážím učitelů. Vedle toho je tu také ohromné množství věcí, které se člověk může díky vedení naučit.
Co by se stalo s českým vzdělávacím systémem, kdyby se studenti sami snažili zlepšovat to, co jim na škole vadí, co jim tam chybí?
Bylo by to nádherné. Bohužel si ale nemyslím, že by toho byli všichni studenti schopní. Sedět doma na zadku je totiž strašně fajn věc. Lenost provázela lidstvo odjakživa. Pokud ale někdo má potřebný potenciál, měl by chytit příležitost za pačesy a snažit se svou činností zlepšit prostředí okolo sebe a posunout tak společnost o kousek dál.
