Mnozí lidé si myslí, že práce učitelů spočívá v tom, že si odučí pár hodin ve škole a pak mají padla. V některých případech tomu tak skutečně je. Existují ale i učitelé, kteří bdí dlouho do noci a připravují se na výuku následujícího dne. To, kolik času učitel věnuje přípravě, se dramaticky podepíše na kvalitě výuky. A my, žáci, to poznáme! Dovolte mi představit vám dva naprosto odlišné typy kantorů, se kterými mám já sama osobní zkušenosti.
Kantor č. 1
Je deset minut po zvonění oznamujícím začátek dějepisu a učitel stále nikde. Každý ve třídě si dělá co chce. Někdo chatuje na facebooku, někdo pouští na mobilu top songy právě letící v hitparádách a někdo dokonce nacvičuje krav magu mezi lavicemi.
Po dlouhém čekání na začátek výuky do třídy vstoupí učitel a pomalu jde ke katedře. Nikoho nenapomene za nevhodné chování, pouze se líně usadí a začne koukat z okna na poletující ptáčky. Žáci se mezitím šnečím tempem různě dlouhými oklikami přesunou na svá místa a omezí své činnosti na hraní si s mobily a středně hlasité dialogy. Učiteli nikdo nevěnuje pozornost.
Po několika minutách učitel konečně promluví a zeptá se: ”Tak co budeme dneska dělat?” Následně do svých rukou uchopí učebnici a snaží se vzpomenout si na posledně probíranou látku, ale marně. S pokořeným výrazem se třídy optá, kde skončili minulou hodinu. Dostane-li uspokojivou odpověď, začne žákům diktovat zápisky – pasáže z učebnice. Někteří pečliví jedinci tupě přepisují učebnici do sešitu, ti vynalézaví si akorát zaškrtávají probraný text v učebnici, ale normální žáci na nějaké poznámky z hodiny úplně kašlou. Tímto způsobem probíhá drtivá část hodin vedených tímto učitelem a v žákovi je krůček po krůčku zabíjena jeho osobnost.
Kantor č. 2
Teď si zkusme představit stejnou třídu, ale s jiným učitelem. Zvonek oznamuje konec přestávky a do třídy vchází učitel rázným, energetickým krokem. Dojde před tabuli, odloží si své pomůcky na katedru a upřeným zrakem se zadívá na studenty. Nikdo z žáků ani nedutá, všichni plni očekávání se těší na další hodinu se svým oblíbeným učitelem.
Vzápětí učitel své studenty uvede do hodiny zajímavým proslovem o problematice, jíž se budou věnovat po zbytek hodiny. Následně studenty rozdělí do několika skupinek a každé dá tištěné materiály obsahující novinové články z období 1. světové války. Úkol zní jasně: “Projděte si materiály a do konce hodiny zpracujte malý poster, který bude obsahovat nejdůležitější informace, které jste se dozvěděli. Zároveň se zkuste zamyslet na tím, jaké informace v textu se dají s jistotou považovat za pravdivé a jaké jiné historické události se zpráva z úryvku podobá.”
Po 25 minutách, když mají všechny skupinky hotovo, učitel vyzve studenty k prezentaci jednotlivých postojů. Na prezentaci navazuje diskuze, při níž se studenti snaží najít společně řešení. V závěru hodiny učitel uvede k tématu další doplňující informace a položí studentům otázku, na kterou si mají do příští hodiny sami vytvořit názor.
Co za tím vězí?
Jeden předmět, dva učitelé – rozdíl, jehož hloubka je propastná. Jak je možné, že při výuce může k něčemu takovému vůbec dojít? Odpověď se sama nabízí. Záleží především na učiteli, jakou formou látku svým žákům podá, zda je zaujme, nebo odradí. Bohužel, záporných případů, kdy učitelé své žáky spíše demotivují, je obrovské množství.
Za úspěchem zajímavých hodin stojí především čas, který učitelé věnují přípravě na výuku. Existuje spousta učitelů, která dlouho do noci pracuje, jen aby následujícího dne neuunudili studenty k smrti. Tito učitelé, kteří svoji práci mají rádi, jsou studenty obdivováni. S druhou skupinou už to bude horší. Většinou se jedná o učitele, kteří chodí do školy ještě méně raději než žáci.
Nyní se nabízí poslední otazník. Co stojí za tím, že spousta učitelů nemá snahu připravovat zajímavé hodiny a zapojit studenty do výuky? Může za to neúměrná finanční odměna, v současné době spíše klesající prestiž pedagogického oboru, nebo snad absence podpory od vedení školy? Ať tak, či tak, je čas na změnu.
"Je-li šťastný učitel, je šťastný i žák."
