Jedná se o nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám žáka. Jsou bezplatně poskytovány školou a školským zařízením.

Podpůrná opatření jsou dle organizační, pedagogické a finanční náročnosti členěna do pěti stupňů. 

Podpůrná opatření prvního stupně lze uplatnit u žáků i bez doporučení školského poradenského zařízení (ŠPZ) na základě školou vypracovaného plánu pedagogické podpory (PPPL) pro daného žáka. V případě opatření vyšších stupňů je pro jejich uplatnění potřeba doporučení ŠPZ. ŠPZ doporučuje opatření druhého až pátého stupně, pokud dojde k závěru, že dosavadní podpůrná opatření nebyla dostatečná pro naplňování vzdělávacích možností žáka. 

Mezi podpůrná opatření se řadí například stanovování odlišných časových limitů pro činnosti, různé metody hodnocení, obohacování učiva a úprava v dílčích oblastech, u žáků s odlišným mateřským jazykem speciální přidaná výuka českého jazyka, sdílený asistent pedagoga, přepisovatel pro neslyšící nebo například pedagogický pracovník po celou dobu výuky

Mezi nejčastější důvody speciálních vzdělávacích potřeb žáků patří například jejich zdravotní stav nebo zdravotní postižení, vady řeči, specifické poruchy učení, pozornosti a chování, odlišné kulturní a životní podmínky, odlišný mateřský jazyk (resp. není jím čeština). Mezi žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se řadí také nadaní a mimořádně nadaní studenti s přidruženými speciálními vzdělávacími potřebami (nikoliv však pouze nadaní nebo mimořádně nadaní studenti). 

Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami

Každý žák v ČR má právo na kvalitní vzdělání, avšak u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, kterých navštěvuje české střední školy téměř 30 000, nelze tohoto výsledku dosáhnout bez tzv. podpůrných či vyrovnávacích opatření. Ta pomáhají zmírnit žákovy problémy, či je dokonce vymýtit úplně, je však zapotřebí začít poskytovat tato opatření co nejrychleji.

Žákům s některými typy SVP však legislativa znesnadňuje přístup k podpůrným opatřením. Jedná se například o žáky se sociálním znevýhodněním, v jejichž případě neexistují žádné diagnostické nástroje, které by určily problémy ve vzdělávání způsobené právě sociálním znevýhodněním.

Poměrně velkou skupinu žáků s přístupem k nedostatečným opatřením tvoří žáci trpící chronickým či dlouhodobým onemocněním. MŠMT je klasifikuje pouze jako zdravotně znevýhodněné, a tudíž mají přístup pouze k vyrovnávacím opatřením, která však nejsou dotována od státu, a proto často nebývají vůbec poskytována. Proto je zapotřebí provést změny v současné legislativě tak, aby měli k podpůrným opatřením přístup žáci, kteří je opravdu potřebují.

Integrace studentů z cizích zemí

Ve školním roce 2019/2020 se na středních školách v ČR vzdělávalo 9 496 cizinců, což odpovídá přibližně 2 % všech žáků SŠ, avšak v roce 2019 pobývalo na českém území 20 726 cizinců ve věku 15 – 19 let. Z toho vyplývá, že přes 11 tisíc mladých cizinců ve věku docházky na SŠ není do vzdělávacího systému vůbec zapojeno.

Ačkoli žáci-cizinci mají stejné povinnosti jako jejich čeští vrstevníci, neznalost jazyka a prostředí jim tuto fázi jejich života výrazně komplikuje.Žáci z cizích zemí tedy čelí navíc bariérám a překážkám, které jsou zejména spjaty s odlišným mateřským jazykem a kulturou, např. pochopení českého vzdělávacího systému, neporozumění výkladu ve výuce, závěrečná maturitní zkouška a mnoho dalších věcí.

Neúspěšná nebo nedostatečná integrace žáků-cizinců často vede k nedostatku podpory ve škole, dosahování horších výsledků, předčasnému ukončení vzdělávací dráhy kvůli nedostatku motivace a projevu exkluze či jakékoliv formě diskriminace.

Podpora studentů se SVP v době distanční výuky

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami vyžadují individuální přístup, což může být pro mnohé rodiče v době distanční výuky překážkou, neboť  jejich vzdělávání je specifické a pro jejich rodiče výrazně obtížnější. Mimo jiné mohou z nejrůznějších důvodů scházet potřebné kompetence, pomůcky či technické vybavení. Ve „skutečné“ škole je mají od učitele, asistenta pedagoga, případně i od spolužáků. Při domácím vzdělávání to vyžadují také. Tlakem na výstupy a výkon jen ještě více prohlubujeme rozdíly mezi dětmi z různého socioekonomického prostředí a s různými speciálními vzdělávacími potřebami.

Dle Metodických doporučení pro vzdělávání distančním způsobem MŠMT ze dne 23. 9. 2020 mají žáci speciálními vzdělávacími potřebami nárok na poskytování podpůrných opatření školou a školským poradenským zařízením i při distančním způsobu vzdělávání.

Mezi takováto opatření patří pak například úprava obsahu, hodnocení, forem a metod vzdělávání, v úpravě očekávaných výstupů vzdělávání nebo také využití asistenta pedagoga, dalšího pedagogického pracovníka, tlumočníka nebo přepisovatele pro neslyšící.

Učitel má vždy, zvláště pak v době distanční výuky, zohledňovat individuální možnosti žáka a jeho rodiny, důležitá je hlavně komunikace, hodnocení snahy žáků a maximální podpora rodičů.

Průběžná formativní zpětná vazba může významným způsobem podpořit motivaci žáka k učení, a proto je u žáků se SVP výrazně doporučováno.

V ČR je velké množství studentů se SVP, přinášíme tedy 3 potřeby systému pro dostatečné naplňování speciálních vzdělávacích potřeb žáků:

1. I žáci se sociálním znevýhodněním a žáci s dlouhodobým či chronickým onemocněním mají právo na potřebná bezplatná podpůrná opatření. Často se tak neděje, ale toto právo musí být naplňováno, aby se jim dostávalo kvalitního vzdělání.
2. Vzdělání je jedním ze základních podmínek pro úspěšné naplňování integračního procesu. Jestliže tedy chceme, aby náš vzdělávací systém byl rovný a spravedlivý, musíme ho potřebám žáků-cizinců také přizpůsobit, aby vedl k porozumění jazykovému i kulturnímu.
3. Pro žáky se SVP je distanční výuka velmi náročná, a je tak kladen velký tlak na žáka a jeho rodiče, kterým většinou chybí kompetence, které nese učitel. Proto apelujeme na školy, aby se učitelé drželi metodických doporučení MŠMT.

Začátky a Studentská unie
Co tě motivovalo, aby ses stal spoluzakladatelem ČSU?
Byl jsem už nějakou dobu předseda naší studentské rady. Kraj nás chtěl sloučit s jinou školou, proti čemuž jsme udělali petici. Nakonec se nám slučování po sérii demonstrací podařilo zastavit. Totéž ovšem čekalo i jiné školy, které jsme tehdy kontaktovali, povzbudili, aby také uspořádali nějaké protesty. Tehdy mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby se studentské rady nějak trvaleji provázaly.

Takže jsi tvůrcem myšlenky propojení samospráv?
Ne tak docela. My kluci z děčínského gymplu jsme jednou seděli na obědě ve školní jídelně a ten nápad sdružit studentské rady dostal u toho oběda kamarád Zdeněk Machala. Já jsem se pak nějak dostal do čela týmu, který ten nápad začala realizovat. Založili jsme občanské sdružení s názvem Studentská unie. Tu jsme po nějaké době přejmenovali na Středoškolská unie. Byli jsme tam my, další školy z kraje a pár gymplů z Prahy. Snažili jsme se vyvíjet nějakou činnost. Pak jsme zjistili, že existuje Sdružení gymnaziálních samospráv. Což nebylo sdružení, spolek ani neziskovka. Byl to jen neformální projekt, za kterým stál Filip Jelínek, Sebastian Schupke a další. Impulz pro vznik ČSU byl takový, že jsem napsal Filipovi Jelínkovi, s kterým jsem se znal z Pražského summitu. Psal jsem mu, jestli by se nechtěl potkat. Protože existovala Středoškolská unie a Sdružení gymnaziálních samospráv, tak jsem mu nabídnul, jestli by to nějak nechtěl dát dohromady. Tak jsme se sešli a vypracovali stanovy nového spolku, který obě naše uskupení nahradil.

Proč jsi se stal historicky prvním předsedou ČSU zrovna ty?
To je otázka dost na tělo. Když jsme se sloučili, vyvstala samozřejmě otázka obsazení funkcí v novém sdružení. Snažili jsme se nejprve dohodnout, ale nakonec se to nepovedlo, bylo příliš kohoutů na jednom smetišti. Kandidoval jsem tak já a Filip Jelínek, což bylo vlastně přirozené. Já jsem vedl jednu organizaci a Filip Jelínek druhou. Bylo to nakonec docela vypjaté a těsné, zvolen jsem byl já, ale na naší spolupráci to potom žádný negativní vliv nemělo.

Kolik lidí se účastnilo prvního republikového sněmu?
Sněmu se účastnilo přibližně 15 delegátů a dalších 15 studentů ze samospráv.

„Tehdy mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby se studentské rady nějak trvaleji provázaly“

Zrod nové organizace 
Jak vzniknul název Česká středoškolská unie?
Když se Středoškolská unie slučovala se Sdružením gymnaziálních studentů, chtělo to nový název, aby to nepůsobilo, že oni se k nám připojili, abychom byli rovnocenní partneři. Takže jsme vymysleli název Česká středoškolská unie. Na stránkách ale pořád máme stredoskolskaunie.cz, protože už jsme jako Středoškolská unie měli koupenou doménu a web hotový. Nechtělo se nám to měnit, tak to tak zůstalo dodnes.

Co obnáší založit neziskovku?
Tehdy platil ještě starý občanský zákoník, takže to bylo dost jednoduché. Stačilo sepsat stanovy a poslat je dopisem na ministerstvo vnitra. Dneska už je to administrativně o dost komplikovanější.

Jakou jsi měl půdvodní vizi vývoje ČSU?
Moje představa byly jakési studentské odbory. Když se bude posuzovat nějaká otázka školství, ministerstvo se nás zeptá. A také jsem chtěl, aby ČSU iniciovala témata a prezentovala své názory. Jedna představa byla fungovat na celostátní úrovni a zároveň podporovat jednotlivé samosprávy na jednotlivých školách.

Jak jste se dostali do povědomí médií a obecné veřejnosti?
Já teď teda budu mluvit jen za první rok mého mandátu, pak jsem už v ČSU nepůsobil. Bylo to poměrně obtížné. Pomohly tomu 3 klíčové věci. Začali jsme spolupracovat s EDUinem. Ti nás hodně vyzdvihli, dělají opravdu skvělou práci. Druhá věc, která nás zmedializovala, byla kampaň proti dabingu. Byli jsme docela radikální. Volali jsme po rušení dabingu. Nedělali jsme si iluze, že by se nám to hned povedlo, vyřešit takovou velkou věc, ale dost jsme na tom mohli profilovat. Další byla organizace předvolební debaty. V roce 2013 probíhaly parlamentní volby. A jelikož bylo před volbami, bylo snadné politiky kontaktovat, každý se chce před volbami zviditelnit. Tehdy na debatě jsme získali řadu užitečných kontaktů.

Čeho jsi za rok svého mandátu předsedy dosáhnul?
Uspořádali jsme 2 republikové sněmy, rozjeli jsme kampaň Ne dabingu. Taktéž jsme řešili hodně organizačních věcí. Jak budeme komunikovat se samosprávami a podobně. Po skončení mého mandátu jsem přešel do dozorčí rady.

Co se vám za rok tvého mandátu nepodařilo?
Čekal jsem, že ten růst bude rychlejší. Že bude víc akcí, víc samospráv a tak. To, jak ČSU vypadá dneska jsem doufal, že se stane za rok. Byl jsem ale přehnaně optimistický. Museli jsme se všechno učit a u toho zvládat školu. Já navíc nejsem z Prahy, takže zúčastnit se v hlavním městě nějaké schůzky bylo obtížné už jen kvůli docházce, protože to bylo na celý den. Vzpomínám si, že jsme měli setkání s tehdejším ministrem školství, Daliborem Štysem a na gymplu mi to odmítali omluvit. Vyvíjelo se to zkrátka pomalu. Dnes už mi to ale přijde přirozené.

Jak se vyvíjela vzdělávací politika organizace?
Ta dlouho nebyla. V předsednictvu jsme měli různé názory, které jsme prezentovali v médiích. V žádné jednotné podobě ale neexistovala. Pak až po třech letech vznikla Revoluce na střední.

Co si myslíš o současné ČSU?
Současné předsednictvo odvádí skvělou práci. Jsem rád, že máme v týmu ČSU hodně lidí. Také mě těší účast na sněmech a obecně aktivita členů.

Jsi na ČSU pyšný?
Jsem. Chtěl jsem, abychom založili něco, co po nás zůstane a bude pokračovat, nezanikne. Opravdu jsme se toho tehdy báli. A přitom je to rok od roku lepší. Není nic lepšího než vědět, že organizace, kterou jsem zakládal a dal jsem do ní tolik energie, prosperuje. Ale stejně to nejdůležitější, co ČSU dělá, není ten vnější vliv, ale to, jaký má vliv na ty lidi, co v ní působí a aktivně se do ní zapojují. I kdyby se na základě činnosti ČSU nic nezměnilo, tak už ten efekt je super v tom, že se mnoho lidí naučí vystupovat a dělat různé věci, ke kterým by se jako středoškoláci za normálních okolností nedostali.